POKOJ SMUTKU, GALERIE SÍŇ, TELČ 2024
MOURNING ROOM, GALERIE SÍŇ, TELČ 2024
Žijeme ve společnosti, která konce vyděluje ze života. V konfrontaci s konečností nevíme, jak se zachovat: Jak citlivě ukončit vztah? Co říkat, když spolupracující propouští z práce? Jak se chovat ve společnosti někoho, kdo prožívá ztrátu? Můžeme veřejně truchlit? Můžeme veřejně truchlit pro nelidské entity nebo obyčejné události?
We live in a society that separates the ends from the life. Confronted with finality, we don’t know how to behave: How do we sensitively end a relationship? What to say when a co-worker quits? How to behave when we face someone experiencing loss? Can we grieve publicly? Can we grieve publicly for inhuman entities or ordinary events?
Zviditelňujeme význam konců, kterých jsou naše životy plné a na které v každodennosti není místo. Umožňujeme truchlení nad tím, co ve svých životech postrádáme i čeho jsme nuceni se vzdát. Vracíme truchlení do života a veřejně ho sdílíme. Pobízíme ostatní, aby si dovolili truchlit. Chceme dopřát vlastnímu smutku i smutku sdílenému odejít a najít pokoj.
Trháme a zacelujeme se jen pomalu. Hledáme a zkoumáme trhliny. Učíme se je zacelovat truchlením.
Pokoj smutku, inspirovaný umístěním výstavního sálu, vytváří work-in-progress přechodového rituálu, do kterého se zapojuje i návštěvnictvo sdílením příběhu, akce nebo artefaktu. Hledáme možnosti uctění památky, překonání propastí, zacelení trhlin, způsobených nezpracovanými konci.
Jak se loučíte s nenarozenými dětmi? Jak vzpomínáte na ztrátu blízkých? Truchlil* jste pro ně? Truchlíte pro ztracené vztahy? Pro události a osoby, které osobně neznáte? Máte enviromentální žal? Jak se s ním vyrovnáváte?
V průběhu výstavy jako autorstvo reflektujeme své opouštění smutku a zklamání, které každá z nás v posledním roce zažila. Většina materiálu, ze kterého tvoříme, pochází z našeho rodného domu. Dopřáváme si čas loučení, ukončování, truchlení, uzavření a odpuštění.
We make visible the importance of endings that our lives are full of and have no place in the everydayness. We make it possible to mourn for what we miss and what we are forced to give up. We bring mourning back into our lives and share it publicly. We encourage others to allow themselves to grieve. We want to allow our own griefs to leave and find peace.
We tear and heal only slowly. We search and explore the cracks. We learn to heal them by grieving.
Inspired by the location of the exhibit hall, the Grief Room creates a work-in-progress rite of passage that involves the visitor by sharing a story, action or artifact. We look for opportunities to honor memory, to bridge gaps, to heal the rifts caused by unprocessed endings.
How do you say goodbye to unborn children? How do you remember the loss of loved ones? Have you grieved* for them? Do you grieve for lost relationships? For events and people you don’t know personally? Do you have environmental grief? How do you cope with it?
During the exhibition, as authors, we reflect on our abandonment of the grief and disappointment that each of us has experienced in the past year. Most of the material we create with comes from our home. We indulge in a time of saying goodbye, ending, grieving, closure and forgiveness.